Tak třeba výtah     „Tak ahoj.“ Rozloučil jsem se a zamířil k výtahu. Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk s kamarádem, i přes přísný zákaz opouštět náš blok, šel navštívit jeho bratrance, který bydlel v nejvyšším paneláku ve městě. Třinácťák, ve škole jsem slýchal historky o vraždách na strašidelném třináctém patře. Tenkrát jsme se zasekli v nákladním výtahu. Strašně jsem se bál. Rok na to se naši rozvedli a táta se do nejvyššího domu ve městě přestěhoval. Táta už pěkných pár let bydlí ve Třinácťáku. Právě jsem ho byl navštívit, rozloučil jsem se s ním a zamířil k výtahům. Stiskl jsem tlačítko, výtah sepnul, rozsvítila se červená. Teď tady čekám až přijede. Tohle není dobrý týden. Táta vypadal zničený. Umřela teta, jeho sestra, druhá nejstarší. Měl ji rád. Já jsem ji měl rád. Nemám z toho dobrý pocit, myslel jsem, že ho trochu utěším, moc se mi to nepovedlo. Máma na tom není o moc líp, ségra má nějaký problémy a máma to strašně špatně snáší. Vždycky to strašně špatně snášela. Musím se u ní zastavit. Máma bydlí v sousedním paneláku. Po rozvodu jsme se tam nastěhovali. Nejspíš byl úplně dole, to mu to trvá. Nikam nespěchám, jen jsem strašně nervózní. Poslední dny to nestojí za nic. Vždyť mu nebylo ani osm. V životě bych neřekl, že mě to tak vezme. Dokonce jsem žádnýho psa nechtěl, jsou z toho chlupy, musíš s tím čtyřikrát denně ven. Když někam jedeš sháníš hlídání, kupuješ tomu konzervy, občas musíš uvařit maso. Je to starost. Jako kdyby nám umřelo dítě. I když co já vím, dítě je třeba jiný. Třeba není. Vždycky když na tohle myslím, hrknou mi do očí slzy. Blbej tejden. Už je tady, v okýnku se objevilo světlo, pomalu leze nahoru. Co to bylo za zvuk, ozvala se divná rána, něco prasklo, takový šustění. Náraz. Tlumený Buch. Světlo zhaslo. Došlo mi to o chvíli později, světlo nezhaslo, rychle zmizelo. Ujelo mi před očima. Upadlo dolů. Chvíli trvalo, než jsem to pochopil, chvíli trvalo, než výtah dopadl. Normálně se mi zřítil před očima. Ozvala se strašná rána. Prásk! Výtah se mi před očima zřítil ze sedmého patra. Mohl jsem se vrátit k tátovi, říct mu to, ale vůbec nemám náladu. Vůbec se mi nechce. Otočím se a půjdu pomalu po schodech. Docela pomalinku slejzám patro za patrem. Šesté, pět a půl. Hlavou se mi honí kde co. Jak jdu dolů slyším kroky na chodbách, hlasy, křik. Ve třetím patře mi to ujelo, nevím proč, byl jsem tam sám. Nahlas, úplně zřetelně jsem řekl: „Já mám ale kurevský štěstí!“